O rodičovských frázích

Začnu anekdotou. Poněkud drsnějšího ražení. Jeden kamarád říká druhému: Tak jsem ti čoveče dneska u snídaně chtěl říct svojí manželce: Dobré ráno, miláčku, děkuji ti za tu báječnou kávičku, jsi úžasná žena – lepší jsem si nemohl přát! A místo toho mi normálně ujelo: ty svině, zkazila jsi mi celej život!

Tento vtip se hodí do restaurace čtvrté cenové (jestli ještě něco takového existuje) a nikoliv na blog citlivé, vyrovnané a inteligentní matky (jestli ještě něco takového existuje). Nicméně ať jsem se snažila sebevíc, nenapadl mě lepší příklad situace, kdy vám z pusy vyletí věta, kterou jste nikdy před tím neřekli, nijak jste si nepřipravovali, možná jste ani netušili, že existuje. V kolektivním nevědomí (nebokde) však existují takové věty. A jednoho dne vám prostě ujedou.

Aby bylo jasno, nemám na mysli hrubozrnné vulgarity z výše předneseného kameňáku z babovřesk. Myslím spíš fráze, které dříve či později přinese slina na jazyk rodičův. A rodič bude z jejího vyřknutí mnohem více zaražen, než potomek, kterému byla adresována.

 

Kdo to udělal?

V kuchyni je na podlaze sesypaná mouka, luštěniny, těstoviny, sůl, cukr. Zkrátka vše, co už několik měsíců hodláte přemístit do vyšších polic, kam se nedostanou nenechavé ručky vašeho pacholete. „Kdo to udělal?“ zařvete na malého tvůrce domácí „mandaly“, který stojí nad svým dílem a vskutku marně čeká na pochvalu za kreativitu. Jalovost fráze/řečnické otázky spočívá v tom, že rodič ví zcela přesně, kdo to udělal. Dítko je zákonitě zmateno a začíná natahovat moldánky…

Nebreč, nebo ti dám na zadek, abys měl proč!

Tato fráze nám hezky navazuje na předchozí situaci. V hlavičce dítěte rotují myšlenky typu: máma se pomátla, jsme doma sami, já jí tu udělám překvápko a ona se ptá, kdo to udělal a ještě na mě ječí! Ptám, se – proč? Moment, ona možná vidí bubáky! Sakra! Máme doma bubáky! Včera říkala, že neexistujou! Takže kecala! Asi budu brečet. Už brečím. A hodně. Prej dostanu na zadek? Takže ona mi zatluče existenci poltergeista a ještě mi vyhrožuje?!?

Jen blbni!

Zmatený bulíček počne pobíhat spouští v kuchyni (ať se nevzdaluji ze situace) a rozhamtávat ten čurbes ještě víc. Vám vylétne fráze: Jen blbni! Děcko, které zatím nemá velkou zkušenost s užíváním rodičovských frází, si to vyloží jako příkaz…

Která ručička to byla?!?

Fráze jsou zabijákem každé inteligentní konverzace. A protože naše děti jsou inteligentní tvorové, nemůžeme se divit, že po smršti rodičovských blábolů nejsou právě v duševní rovnováze. Popletené nelogickými výroky matky/otce se ještě více rozohní. Kupříkladu seberou hrstičku zmiňovaných luštěnin smíchaných s dvounulkou a mrsknou ji po nás. Zde se uzavírá kruh domácí hysterie. „Která ručička to byla?“ vyjekneme a chystáme se dítě po oné končetině plesknout. Zoufalé děcko popadne moučnou drť a jako odpověď po nás tou samou packou vrhne další salvu. Zde už je prostor pouze pro jednu frázi.

Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!

Ubrečený potomek si oddechne a doufá, že až se vrátí, budou normální i jeho rodičové, kterým tak často ujíždí podivné nelogické fráze z úst. Kde se ty fráze vzaly? Patrně nám je říkali naši rodiče. Jim zase jejich rodiče. A tak dále. Jisté je jedno – příslušníci všech generací si jistě říkali, že jim tohle ale vážně nikdy neujede!