O žánrech

Bilancuji. Moje dcerka oslavila druhé narozeniny. Je to krásný adrenalinový sport tohleto mateřství. Bungee jump do neznáma. Nahoru. Dolu. Nahoru. Dolu. Furt do kolečka. Hlavně se z toho neposrat. Tečka. Ovšem kromě rozněžňování nad fotografiemi „odporodnicedoteď“ jsem si taky přečetla pár svých článků na tomto blogu, které prozaicky zachycují určité období mého mateřství.  Nekrocená imaginace vykonstruovala situaci, co se bude dít, až si jednoho krásného dne moje dítě tyto řádky – značně sarkastické – přečte. Nebude si ťukat prstem na čelo (těsně nad několika piercingy v obočí)? Nebude kroutit hlavou (pravděpodobně vyholenou a decentně potetovanou) a říkat něco jako: „Matko, voe, ty seš fakt trapná. Tejk it ízy! Chápu, že seš teď ze mě úplně na nerv, když jsi to nedávala ani, když jsem byla bejby. Nebo to se mnou fakt byl takovej horor?

Rozhodla jsem se napsat svojí dcerce z budoucnosti dopis.Takhle nějak jí (si) to vysvětlím:

Milá dcerko, když toto píši, slavíš druhé narozeniny, až si to přečteš bude ti – co já vím – třináct. Předem mého dopisu ti říkám, že s tím tetováním na hlavě jsi to vážně přehnala! Ale zpět k tématu. Ne, horor to s tebou tedy rozhodně nebyl. Naopak! Dost často jsem si připadala jako v pohádce. A i když jsem někdy pořádnej tragéd, rozhodně to mělo spíš komediální charakter. Kdybych měla své dosavadní mateřství definovat termínem literárních žánrů, byl by to takový směšnohrdinský epos. Tím směšným „hrdinou“ jsem byla já, aby bylo jasno. Už od peřinky jsi byla pořádný zvíře! Takže bajka?!? Moment, už se v těch žánrech trochu motám… Hele, představ si, že se z čista jasna ocitneš na pustém ostrově s tvorem, který nemluví tvým jazykem. On totiž nemluví vůbec! Chápeš? Prostě taková robinzonáda! Jak jsem mohla být vyrovnanou ženou, když ten tvor (ty) dělal jenom: UÁAAAAAAAA. GRRRRRRRRRR. ZZZZZ. PLESK. BUM. BÁC. To bylo spíš jako z komiksu a já fakt ocenila, když se z toho díky tvojí vrozené výřečnosti konečně stala alespoň trochu konverzačka! Ano, jistě, nesčetněkrát jsem s tebou prožila dokonalou bukolickou idylu, jenže uznej, má milovaná, že psát blog o tom, jaké mám krásné, veselé, šikovné, poslušné, inteligentní, neupatlané, neopruzené a neprudící dítě zavání ódou až chvalozpěvem a to bych byla za vola, voe. Jistě pochopíš, že ani samu sebe jsem nemohla líčit jako supermatku, která všechno stíhá, všemu rozumí, všechno vyřeší, nic jí nerozhodí, nerozbrečí, nenasere, má pevné zásady i poprsí a nosí minisukni, která taktak skryje strie. Utopie! Jedno je jisté, ač je tvoje matka neurotická jak Woody Allen v sedmdesátkách a píše zejména ty ztřeštěnější historky z našeho společného života perem lehkým i těžším, ty jsi moje nejmilovanější multižánrová inspirace. Mám tě ráda. Máma.

Klid, matko! Hlavně mi tu nebul, voe…