O slušných lidech

Znáte to. Je večer. Potřebujete vypnout. Zapnete telku. Na jednom programu zprávy končí. Na druhém taky. Přepnete znova. Nova. Z obrazovky na vás čučí reportér, který s obočím povytaženým skoro mimo kantnu a tragickou dikcí informuje o mordu, kterému se v kriminalistické žargonu říká „domácí zabijačka“. Nesmí chybět vox populi. Dav čumilů ze sousedství komentuje dění slovy: „Byli to takoví slušní lidé. Ani jsme o nich nevěděli…“

Ztlumím televizi. Hrozně řve. Nechci rušit sousedy. Jsem totiž taky slušný člověk. Jojo, kde jsou ty časy, kdy jsem si, na základě stížností na hluk z mého studentského brlohu, musela udělat kolečko po partajích a omlouvat se. Mladost, radost…Minulost.

V současnosti už bydlím a jsem jinde. A sousedi? Samí slušní a milí lidé! Všichni se známe. Na chodbě se zdravíme. Usmíváme se na sebe. Tu a tam okomentujeme počasí, dítě, psa, kočku, výměnu stoupaček nebo vykradenou kočárkárnu. Těžko říct, co by o mě pověděli do kamery, kdybychom se doma pozabíjeli a přijel si na tom zgustnout televizní štáb. Patrně něco o tom, že se z bytu dost často ozývaly děsuplné skřeky. Dítěte. Patrně týraného. Ano, přiznávám. Jsou momenty, kdy se zpoza našich dveří line zoufalý nářek. Dítěte. Rozhodně však netýraného. Moje malá dcerka má v krvi vzdor a velkou dávku teatrálnosti. Když se pokusím ji vysát nudle z nosu, otřít špinavou pusinku, vyčistit zuby, ostříhat nehty či převléknout svršky, počne ječet, jako by ji na nože brali. Slzy tryskají. Předstírá dávení a tuberkulózní kašel. To vše jako zázrakem skončí, když na její neoblíbené činnosti rezignuji. Poslední dobou rezignuji dost často. Raději mít dceru s nudlí a umouněným tričkem, než aby si sousedi pomysleli, že jí biju!

Jednoho krásného dne jsem vyšla za náš dům. Vzrostlé stromy v květu. Svěže zelená tráva. Lavičky. Věším prádlo. Potomek s nudlí se batolí kolem. Je zde v bezpečí.  Jedinou hrozbou byl rozbitý poklop kanálu, který však můj muž zakryl prknem, aby do něj nezahučela ani naše usoplená holčička ani sousedovic čivava. Je to slušný člověk, ten můj muž! Bylo to snad způsobeno jarním sluncem, omamnou vůní květin, alergií a premenstruálním syndromem – v hlavě se mi počal rodit plán. Takový krásný společný prostor. Tolik fajn lidí u nás v domě. A určitě i ve vedlejších vchodech! Za všemi těmi okny přece žijí lidé, o kterých nic nevím! Pojďme aspoň jednou rozhrnout neprodyšné záclony! Pojďme zde udělat sousedský piknik. Pivo. Limo. Chlebíčky. Potlach.

Můj nebývalý entuziasmus jede na maximum! Zorganizuju to! Všichni se tu budeme znát a něco málo o sobě vědět! Z pikniku se stane tradice! A až mě jednou manžel klepne paličkou – pánbůví, že občas by se nebylo čemu divit – bude se o mě říkat: byla to taková slušná ženská a všichni z našeho bloku se díky ní znali!

Hodím okem na dcerku. Právě pochoduje pod přízemními okny vedlejšího domu a chystá se trhat ozdobnou květenu. Zasáhnu. „Kytičky, se netrhají!“ říkám didakticky důrazně, leč poměrně tiše. Z otevřeného okna se ozve: „Kurva, tady se nedá spát!“. Je časné odpoledne. Nevadí. Nějaká milá a slušná sousedka má patrně po noční směně a potřebuje si dát šlofíka. „Pojď, kočičko, půjdeme si hrát jinam“, pravím ještě tišeji. Dcerka dělá, že mě neslyší a jen tak z plezíru přejede plastovou lopatičkou po omítce domu. Decibelově by se to dalo přirovnat k nervóznímu poklepání prsty na stůl. Za záclonou se zjeví silueta a zahřímá: „Okamžitě nám přestaňte chodit pod oknama, doprdele, nebo na vás zavolám policii!“

Nevím, jak si to vysvětlit, ale od té doby jsem si na poznávání milých a slušných lidí za neprodyšnými záclonami ani nevzpomněla.