O vlastní hlavě

zatisi_v_koupelne

Není větší radosti pro matku, než když dítě začne mluvit! Pro mě tedy rozhodně. Ano, samozřejmě, podobně euforické pocity zažijete, když kupříkladu potomek začne běhat a není zcela odkázán na vaši náruč a značně namoženou muskulaturu zad. Mohla bych vyprávět dvě zcela odlišné historky z turistické dovolené pod stanem. Jedna s desetiměsíčním lezcem a druhá s dvacetiměsíční slečnou „samostatnou“. Asi nemusím příliš barvitě líčit, že první varianta byla dosti o nervy. Neboť ani ne ročnímu čipernému zlatíčku jen těžko vysvětlíte, že nemá lozit do mokré trávy, ale setrvat na vyhrazeném prostoru, než si vy obujete pohorky. Vyhrazeným prostorem je pikniková deka, neboť pokus přikšírovat dítě do kočárku skončil vzpupným řevem, v jehož neartikulovaném toku jsem zaslechla cosi jako „Svobodu politickým vězňům“ (čti: uáááááááááá, nééééééééé)! Takže malého zálesáka neustále převlékáte do suchých svršků, kterými v několika následujících vteřinách opět stírá rosu. Nikoliv na kolejích. Tam máte chuť se vrhnout vy. To byl ale blbej nápad jet s miminem pod stan! Za rok je situace o mnoho růžovější. Capart v holinkách pobíhá okolo vás a vám se značně uleví. I takový kavárenský povaleč, jakým jsem já, si začne kempování užívat!

Ale zpět k onomu úlevnému a v neposlední řadě zábavnému momentu, kterým je mluva. Společné chvíle s dítětem dostávají zcela jiný rozměr. Monolog se transformuje v dialog a vy máte na chvilku pocit, že jste právě zdolali přinejmenším „Kádvojku“ a vítězoslavně hledíte z vrcholu. Dítě už si samo ŘÍKÁ, že má hlad, že se mu chce čůrat, že ho něco bolí – zkrátka podává informace, k jejichž získání bylo před tím třeba křišťálové koule. A jako bonus – je s ním neuvěřitelná legrace. Na DVD s Monty Python padá prach…

Společně s mluvou se však krystalizuje i jedna neodvratná nástraha. Vlastní názor. Ten už není demonstrován pouhým řevem, ale i průpovídkami, na které občas jen velmi těžko nalézáte odpověď. Moje dcerka má názor i mluvu brilantní. Upletla jsem si na sebe bič v podobě prostoru pro diskusi. „Neptej se jí, prostě udělej, co potřebuješ, nebo se nehneš z místa,“ radila mi zkušenější kamarádka T., když mě viděla, jak se opatrně dcerky táži, zda bych jí mohla obléknout mikinu. Ta v tu ránu pochopitelně odporovala, že tuhle ne a že by si vlastně chtěla obléknout pláštěnku s krtečkem, protože prostě „ce“ (čti: chce).

Vlastní hlava se u nás doma projevuje zejména v koupelně. Veškeré úkony hygieny jsou nenáviděné. A provází je dlouhá diskuse. Rozčesání dreadů (rozuměj: vlásků po ránu)? Jedině s dlouhou pohádkou o princezně a ježečkovi. Vytvoření culíků a vetknutí sponky? Pouze v případě, že si u toho budeme dlouze a rozvážně vykládat o česání hřívy koníčkům. Čištění zubů? Sama! Sama! Sama! Povykuje diskutérka a zcela neefektivně šmrdlá kartáčkem v ústech. Budeš mít zkažené zoubky…Dcerka semkne rty, dychtivě si vyposlechne hrůzostrašnou zvěst o zkažených „perličkách“ a pak praví: ještě pohádku o perličkách! Že já nána nedržela jazyk za „perličkama“!

Co moje svéhlavička z duše nenávidí, je mytí hlavy. Úkonu předchází dlouhá diskuse o tom, že šampon s medvídkem (moje milovaná a ze srdce doporučovaná značka BimBoBIO) vůbec nepálí do očiček a bude po něm vonět jako heřmánková víla. Nestačí. Nejprve tedy musíme umýt rybičku Dory – takto jmenovkyni ze známého animáku. Vůbec nepláče, praví dcerka uznale. Tak a teď tebe? Jo? Nesměle navrhuji já. Ne, ještě kačenku – vyzkoušíme to! Opáčí slečna s názorem. Vydrbu gumovou kačenu a s nadějí v hlase říkám: taky nepláče, vidíš? Nepláče, pokývá dcerka. A teď teda tvojí hlavičku? Dítě si uvědomí riziko, znovu pohlédne na hračku a zabije mě odpovědí: no, tlochu pláče kačenka…Holt má svojí hlavu. A tu jí umyju až zítra. Dnes mi jde z té diskuze hlava kolem.